Žofinka

Žofka

Datum narození /Birthdate/ 18.5.2004

Stav /Status/ Kastrovaná = castrated

Reg. č. v plemenné knize /Registry/ C 232

Číslo mikročipu /Chip number/ 203098100157649

Celé zbarvení /Complete color/ albín = Albino

Délka srsti /Hair/ standard = short hair

Výběr aktuálních fotografií: Leden 2012

Dovolte, abych se představila, jmenuji se Žofie. Narodila jsem se šampaňské mamince Míše a albínkovi Ferdovi dne 18.5.2004 v jedné vesnici jménem Siřejovice u Lovosic. Mám několik sourozenců, ale bohužel nevím, kam se vytratili z rodného pelíšku. Nejspíš dopadli podobně jako já. Psalo se datum 2.7.2004 a to bylo naposledy, co jsem viděla maminku. Odpoledne přijel pán z práce, strčil mě do krabice a odvážel někam pryč. Cesta byla dlouhá a vyčerpávající, nebylo nad to si jí zkrátit pořádným spánkem. Probudila jsem se, až když mě z krabice vyndala cizí slečna. Povídala si s páníčkem o tom, co mám ráda, co můžu papat a co naopak ne, co by mi mohlo ublížit. Potom se s námi páníček rozloučil a mě si odnášela ta slečna - jak se později ukázalo - moje nová panička. Čekala nás ještě cesta ve velký, dlouhý, a hlučný krabici na kolech, lidé tomu říkají autobus. Tím cestování pro dnešek skončilo a panička říkala, že už jsme doma, ale nebyla tu maminka, sourozenci a ani tatínek, tak jaký pak doma?! Byla jsem příliš unavená na to, abych po nich pátrala. Došla jsem si způsobně na přichystané WC a hned potom nabrat síly pořádným spánkem. Probudila jsem se až pozdě večer a hrála si s paničkou, po mamince a rodičích jsem netruchlila. Pojmenovali mě Ferri, ale starší panička – mamina té mladší – na mě pořád volala Žofí a já v tom měla zmatek, tak tedy mladší panička couvla a překřtila mě na Žofii. Jak jsem se dozvěděla později, Žofka je moje jakási teta, ale protože se starší paničce pletla jména, tak i já jsem Žofka. Když mi bylo něco přes tři měsíce, vzaly mě paničky na návštěvu k té „tetě“ Žofce. Byla to první fretka, kterou jsem od odchodu z rodného pelíšku viděla. Krásně jsme si spolu pohrály a popovídaly. Říkala, abych si vážila domova a nezlobila páníčky, že ona o svůj domov už jednou přišla, ale při svých toulkách se dostala na jednu zahradu a nějací dvounožci, kterým zahrada patří, se jí ujali. Sice prý měla putovat do nějakého obchodu kde prodávají zvířata, ale jelikož páníčci neodhadli věk, tak jí v tom obchodě vzít nechtěli a ona nakonec zůstala u nálezců. Jak čas plynul, tak jsem rostla, sílila, postupně jsem se seznamovala s novými fretčími kamarády, s některými jsem si rozuměla, ale někteří byli nesympatičtí a dokonce měli tu drzost lézt mi do domu! To potom dostali pořádně za vyučenou! V zimě už jsem byla pořádný kus fretčí baby a v březnu začala první říje a námluvy. Užila jsem si pěkný den s tchořovitým mackem Čertem, ale bohužel z našeho snažení nic nebylo a panička musela sehnat jiného ženicha. Ozval se nám albínek Adam z Ústí nad Labem, ale byla z toho jen falešná březost, a mě nezbylo nic jiného, než adoptovat kopu hraček a hlavně paničku. Paničce se ale moje péče asi nelíbila, jednoho červnového dne mě odvezla na veterinu a tam mi píchli velikou jehlu – byla to jehla velká a silná jako zápalka! - pod kůži na krku, prý je ten čip pro moje dobro, moc se mi to nezdá. Touha po miminkách byla tak silná, že jsem přišla do další říje a přijel k nám na dovolenou fešák Charlie. Krátce před Charlieho odjezdem se páníci shodli na tom, že je čas na dovolenou, tak mě i Charlieho sbalili a jeli jsme na prodloužený víkend k vodě, pod stan. Moc se nám tam líbilo, hrabali jsme v písku, když nám bylo teplo, chodili jsme se koupat a večer nás brala panička na vycházky do lesa. Za pár týdnů jsem zjistila, že ani Charlie mě do jiného stavu nepřived. V září jsem si s paničkami udělala pěkný výlet do Prahy, sice zapomněli doma můj očkovací průkaz, bez kterého mě nepustili na fretčí sraz, ale to mi vůbec nevadilo a i tak jsem si to pořádně užila. Přišel únor a s ním k nám přibyl téměř dospělý fretčí kluk – Filip - albínek, stejně jako já. V březnu opět přišla říje a s Filipem jsme si pořádně užili. Jelikož panička byla nedočkavá, vzala mě ve třetím týdnu k panu doktorovi který potvrdil, že miminka opravdu čekám. Ráno 14.5.2006 v 7:00 mě byla panička zkontrolovat a potom odjela do Prahy. Vrátila se ještě ten večer a já pro ní měla v pelíšku nachystané překvapení – 6 malých žížalek. Péče o tolik hladových krků mi dala docela zabrat, ale zvládla jsem to. Přesně šest týdnů po porodu nás panička vzala zase k panu doktorovi. Ten mě i miminka pochválil, prohlédl, naočkoval a odčervil. Týden na to, se mi z pelíšku ztratilo první miminko a postupně jak dny a týdny plynuly, ztrácela se mi další. Panička říká, že miminka šla do světa dělat radost jiným lidičkám a doufáme, že je ještě někdy uvidíme. Koncem října jsem byla opět u paní doktorky, ale bylo to úplně jinde, než kde jsem byla zvyklá. Paní doktorka byla moc milá a celou mě prohlídla, zvážila a potom si s paničkou o něčem povídaly. Říkala, že jsem měla jednou miminka a dalo mi to zabrat, dalšími už mě, a ani sebe, trápit nechtějí a tak bude kastrace nejlepší řešení. Ráno 2.11.2007 mě panička vzala od Filipa a zavřela do přepravky, nedala mi tam ani jídlo, jen pití! Odpoledne se semnou pomazlila a vyrazili jsme na veterinu kde mě paní doktorka zase celou důkladně prohlídla, zvážila a potom jsem dostala injekci do svalu, to bolelo a tak jsem byla naštvaná. Paničku to ale naštvalo asi víc, nechala mě v přepravce u paní doktorky a odešla! Pomalu jsem usnula a probudila jsem se až se sešitým bříškem a nebylo mi zrovna nejlíp, ale panička mě nenechala ve štychu a chvilku po tom, co jsem se probudila, si pro mě přišla a jeli jsme domu. V autě jsem pospávala, nebo oblizovala paničce ruku. Doma mě zabalili do deky a uložili k topení, panička mi byla stále na blízku a dávala pozor jestli mi něco nechybí.Víc jsem se probrala až večer, napila jsem se a zobla granulek, potom zase honem do hajan, nabrat sílu. V sobotu jsem byla na kontrole, paní doktorka mě pochválila jak se rána krásně hojí, paničku trošičku pokárala, že nemám na sobě pruban, ale potom uznala – na hadici to prostě udržet nejde - a navíc, pruban jsme s sebou měli, jen zůstal v autě. Nakonec mi ještě píchli antibiotika a po deseti dnech nás pozvali na vytažení stehů. Cestou domu jsme zajeli do obchodu a já dostala nový pelíšek a hračky. Jeden steh jsem si vytáhla den před tím, než to měla udělat paní doktorka, ušetřila jsem jí práci a ona mi potom vytáhla ty čtyři zbývající, já nebyla proti, jen u toho posledního už jsem se začala kroutit. Po té operaci jsem byla jako vyměněná, začala jsem si hrát, divočit a dovádět jako nikdy předtím! V březnu nás čekal výlet do Prahy na 1. mezinárodní výstavu fretek v Čechách. Dokonce se na nás přišla podívat Angie a později dorazila i Líza, poprvé jsem viděla svoje dcery jako dospělé. Potom panička odevzdala i s přepravkou úplně cizím lidem, kterým jsem navíc vůbec nerozuměla a dělali se mnou divný věci, ještě se divili, proč jsem je kousla a strhli mi za to bod, ale jinak to bylo moc fajn. O nějaký týden později si panička všimla mojí „říjné“ vulvy, to bych prý po té operaci už mít neměla, zase jsem musela k doktorovi. Prohlídli mě, vyholili přední pacinku a vysáli mi krev. Diagnóza zněla – onemocnění kůry nadledvin! Na další operaci mě panička poslat nechtěla. dostala jsem tedy léky. Stále vymýšlím lumpárny, proháním Filipa, hraji si s paničkou a až na občasné stresy, které mi nedělají dobře, jsem v pohodě.

Rodokmen /Pedigree/: